Není snadné to napsat dnes. Někdo, kterého jsem velmi miloval, je pryč. Když někdo odejde, nemůžete si pomoci myslet, že byste mohli, že byste měli být schopni udělat něco, zjistit, jak daleko je vaše zoufalství, vaše únava, vaše úzkost. Už pro ni není užitečné, ale doufám, že něco pomůže Matky, které cítí, že už nemohou.
Mateřství hluboce odstraňuje naše svědomí, konfrontuje nás s tichými bolestmi dětství, ticha a povinnosti. Někdy je tlak tak silný, že matky jsou tak osamělé, že nenajdou jinou cestu, než opustit život, než budou dál snášet život, který je příliš těžký na to, aby vydržel.
Vím, že ti, kteří vypadají něžně na své nejmenší, si myslí, že byste je nikdy nemohli nechat bez života v životě. Že byste vydrželi jakoukoli nemoc, utrpení, prázdnotu ... všechno, pokud je tam, po vaší straně.
Ale vždy to tak není. Byli jsme vychováváni, abychom vydrželi tresty a odolávali úsměvu, přijímali věci, které jsou takové, jaké jsou, neporušovat schémata, aby byly submisivní, dobré dcery a manželky, modelovaly občany. A my se zlomíme, můžeme se stát matky, které už nemohou.
Ve vaší mateřství budou jistě existovat obtížné okolnosti. Možná pár, který se stal cizincem a nezachází s vámi, jak si zasloužíte. Možná více práce, než dokážete zvládnout, nebo že jste pod tlakem nebo není na výběr, než pracovat, když chcete být se svými dětmi. Možná vyčerpání nebo osamělost. Možná i velmi tvrdé a nepodporované kojení, které byste měli skončit odstavením, aniž byste si to přáli.
Z bezmoci se poučilo, z čeho nevíme, jak se dostat ven a rozdrtit nás, krást naši sebeúctu Možná je potřeba, jednoduchá a jednoduchá, mít čas pro vás, růst a dospívat, smát se a být svobodná, přemýšlet o tom, co si nikdo z vás nemyslí. Ale nic by vás nemělo vést k tomu, že chcete opustit život protože už nemůžete.
Být matkou může být velmi těžké
Být matkou je těžké. Být odevzdanou matkou je mnohem víc. Dny bez spánku, kojení bez podpory, které životní prostředí nepodporuje a nestará se o nás, mohou dejte nám pocit, že už nemůžeme, že nic, co děláme, už není dobré, že budoucnost nestojí za to. Poporodní deprese je jednou z nejtěžších okolností v životě matky, a pokud není vyřešena, může ponechat pokračování po mnoho let. Důvody poporodní deprese jsou velmi rozmanité a nejasné, ale stává se to. Proto musíme být pozorní, abychom to zjistili a jednali, požádali o pomoc sami od sebe nebo aby nás někdo z našeho prostředí přesvědčil, abychom tak učinili. Nenechte to jít na víc.
Proto je důležité vědět, jak požádat o pomoc. Nejenže řekněte něco, co nás znepokojuje, nebo vysvětlete, že jsme v depresi, ne. Musíme křičet. Musíte vědět, jak jít s někým a říct jim, že nechceme žít. Pokud se naše duše zhroutí, musíme naslouchat a jít k terapeutovi nebo psychiatrovi. Než bude příliš pozdě, než se rozhodne odejít, dříve být matkou, která to už nebere.
Proto je nezbytné, aby ji doprovázeli i ti, kdo ji obklopují, ale především ti, kteří ji nejblíže respektují, jí poslouchají, pomáhají jí. Nikdy jim nenabíjejte vinu, pokud něco nefunguje rychle v rodičovství, i když nesdílíme váš způsob, jak to vidět. Pomozte jim posilovat se při výchově svých dětí, aby nikdo nekladl nic proti jejich pocitům nebo zásadám.
Jsou chvíle, kdy nás vina, která nás pronásleduje, chytí. Nejsme dost dobří, docela nezištní, dost silní. A je to lež, je to chyba, která nás oslabuje a nutí nás plnit životní program, který nás opravdu bolí. Přijímáme emocionální vydírání.
Každá žena je jiná. Pro některé je nejlepší být na světě se svými dětmi doma. Ale i oni potřebují svůj čas a odpočinek. Jiní chtějí tvrdě pracovat, ale nevědí, jak říci, že zde musí zastavit a uznat, kdy je práce a mateřství těžko kompatibilní. Neexistují dobré ani špatné matky, které by dělaly jednu nebo druhou věc.
To, co nás posiluje, je to, co v nás skutečně rezonuje: kojení nebo odstavení, práce nebo pobyt doma, manželky nebo rozvedení. Nikdo nemá právo říct nám, jak bychom měli žít. Jsme pouze vlastníky našeho života, pouze my můžeme přestat, když už nemůžeme.
Naše děti opravdu potřebují, abychom byli v pořádku, jsme si vědomi a silní, abychom se vypořádali s obtížemi, delegovali jsme, žádali o pomoc, ale nikdy nesouhlasili s tím, že nás někdo označí tak, jak bychom měli, jak bychom měli žít, jak bychom se měli chovat. A nesouhlasím s tím, že nás nikdo nedrtí za to, že jsme jako „musíte být“.
Vzdělávejte naše dcery v posilování postavení
Musíme vzdělávat své dcery jako bytosti zmocněné, uvědomující si jejich hodnotu, kapacitu, sílu. Dejte jim vědět, že jim nikdo nemůže ublížit ani podceňovat, že nemusí vydržet práci, pár nebo péči o své děti, což způsobí jejich kolaps.
Že mají právo postarat se o sebe a respektovat je, pokud je životní prostředí nerespektuje. Že jejich první povinností je bojovat za to, aby byli sami sebou a být šťastní, co nejšťastnější, že nesmí být vydrženo nic, co by bylo nad jejich silou, že nemusí být dokonalá, protože mají tolik vnitřní síly. Nikdo by neměl odebírat jejich moc.
Musíme vzdělávat své dcery, aby chodily s velmi vysokou hlavou, i když něco selhalo, pokud je vůbec poškodily. Nejsou dokonalí, ale jsou úžasní a zaslouží si to nejlepší, důstojnost a radost, i když se vyskytnou nemoci nebo problémy. I když se mýlí, zaslouží si to nejlepší, jsou mocní a nejsou sami, nepotřebují muže, aby dával smysl nebo jim dal odvahu. Naučte je žádat o pomoc, opravdu o ni požádat.
Že musí dát světu monterou a křičet, že jsou svobodní, že jsou autentičtí, že jsou vlastníky jejich životů a že žádná sociální norma si nezaslouží plakat v tichu. Že si nic nezaslouží, aby se vytratilo ze strachu nebo zoufalství. Že by nikdy neměli dosáhnout být matkami a ženami, které odcházejí, protože už nemohou.
