Už se to stalo. Jedno z nejkritičtějších období školy adaptační období, již skončil ve většině škol a zanechal lepší nebo horší chuť pro děti i dospělé. Nyní, když hodnotíme úspěch nebo neúspěch tohoto období, některé děti denně prokazují, že toto období pro ně nebylo dostatečné, zatímco jiné vstoupily dobře během několika dní.
Logické by bylo, že vzhledem k tomu, že mnoho dětí potřebuje více dní, bude v příštím roce adaptační období v průměru delší a více se bude věnovat potřebám dětí. Pochybuji však, že se toho hodně změnilo, protože nakonec to není tak, že ve školách tolik „poslouchají“ děti.
A pokud na vrcholu mnoha lidí, kteří by museli bojovat za změnu, si rodiče místo stěžování, protože adaptační doba je krátká, stěžují na pouhou skutečnost, že tak činí, ani vám to neřeknu. Dnes o nich budeme mluvit trochu rodiče, kteří si přejí, aby nebylo období adaptace do školy.
Než jsme všichni vstoupili do tašky a nic se nestalo
Byl jsem docela klidný a spokojený s celkovým podnebím ve vztazích mezi rodiči a dětmi, myslím, že jsem souhlasil s lidmi, kteří vidí život trochu jako já, spíše optimistický ohledně budoucnosti naší společnosti, když na začátku Období adaptace s mým synem jsem si uvědomil, že se věci tolik nezměnily.
Během adaptačních dnů jsem slyšel několik vět od rodičů, které se týkaly vstupu dětí, a zůstal mi jeden vztahující se k období adaptace: „Nevím, co dělají, pokud předtím všichni jsme vstoupili do tašky a nic se nestalo“.
Pak jsem si vzpomněl až do dne, kdy jsem nastoupil do školy, a vzpomněl jsem si, že mi bylo 4 a půl roku. V tom věku většina dětí neplakala, ačkoli tam byl někdo, kdo přišel, jako by ho zabíjeli a děsili všechny ve třídě. V tomto věku by bylo adaptační období prospěšné, i když bez něj by mnozí vstoupili dobře. Teď děti začínají 3 roky a některé ještě dva. Je logické, že mnoho dětí pláče.
Pak jsem si vzpomněl na "nic se neděje" a zeptal jsem se sám sebe: "Co tím myslíš?" Není nic špatného, že jsme plakali a ty se uklidníš? Není to nikdo, kdo plakal, něco, co je falešné? Je to, že žádné dítě nebylo traumatizováno? Jak to víš, znáš všechny děti včera?
Pravda je taková, že nevím, co tím myslel, ale vzhledem k tomu, že jsme byli při vstupu do školy starší a že převládající vzdělávací styl „před“ byl autoritářský, s mnoha dětmi již naučil se držet hubu a být submisivní, může být dobře, že procesí bylo uvnitř a že jsme se rozhodli neukazovat naše skutečné pocity ze strachu z represálií (lepší nekřičet, lépe nekřičet, jinak mě potrestat nebo porazit).
Protože děti nyní mohou projevit nesouhlas a emoce více než dříve, děti jsou nyní více spontánní a mají menší potíže pláč a pláč, protože nyní jen málo rodičů omezuje vyjádření pocitů stejným způsobem jako oni. V našem dětství.
"Řekl jsem řediteli, že se mi nelíbí toto adaptační období"
Třetí den adaptace jsme potkali matku, která se den předtím, když viděla, že její syn stráví hodinu a půl pláče, šla stěžovat řediteli školy s odkazem na období adaptace.
„Logické“ je podle nás velmi krátké období, ve kterém necháme dítě samo, aniž bychom s ním několik prvních dní sdíleli prostor. Když jsme si mysleli, že nám vysvětlí, co řekl řediteli, že adaptační období by mělo být delší a flexibilnější Řekl nám, že hodinu a půl bylo velmi málo času a to jistě, po té době jeho syn přestane plakat a bude v klidu. No tak, řekla, že vždy plakala domů, protože neměla dost času na uklidnění.
S tímto argumentem šel mluvit s režisérem, vyjádřil svou stížnost a těšil se na pondělí, den, kdy jeho malé plačící dítě vstoupilo ráno v devět ráno a odešlo v pět odpoledne. Podle ní by byl ten den pro jejího syna prospěšný, protože by měla čas uklidnit se a užívat si školy.
Neříkám ne, kolik času se uklidnit, za osm hodin, určitě má dítě, ale odtamtud říci, že je to ideální, od začátku, pro dítě od 2 do 3 let, protože to jde dlouhou cestu. Pokud za hodinu a půl odešlo mnoho rodičů s otázkou „kde jsi byl“, nechci si to představovat co by se zeptali po osmi hodinách.
O několik dní později, s využitím skutečnosti, že jsme viděli režiséra pro jiné téma (což vám řeknu), jsme ji nechali spadnout, že třídenní adaptační období se zdálo krátké a my bychom měli přednost něčemu rozsáhlejší, přizpůsobivější pro každé dítě as možností být s ním přítomen. Alespoň podle našich slov by rovnováha mohla být vyrovnána trochu poté, co jí matka nebo možná i více než jedna řekla, že „než se tento nesmysl neudělal a nic se nám nestalo“.
