Ve vzdělávání v raném dětství existuje koncept, který podle mého názoru může vést k chybám: měli bychom děti učit číst co nejdříve? Pokud existuje kladná nebo záporná odpověď, odpověď je jasná: ne pro učení dříve číst, bude to lepší čtenář.
To však neznamená, že se musíte vyhnout kontaktu s tím, co čtení znamená, dokud nejste připraveni číst. Proto, ačkoli naštěstí již neexistují další učitelé dětí, kteří „rozdrtí“ své studenty, aby se naučili rozpoznávat slova (doufám), dětské knihovny jsou stále důležitější. Vypadá to rozporuplně?
Veškeré učení musí směřovat ke spokojenosti toho, kdo se učí. Nemá smysl učit se něco, co nebude vykonáváno nepřetržitě, protože dovednosti toho, co se naučilo, by byly ztraceny, aniž by byl efektivní čas strávený tak účinným.
V raném dětství (od tří let) je způsoben přirozený přístup ke všemu, co souvisí s knihami a čtením: doporučuje se, aby rodiče četli před dětmi, obrázkové knihy byly zavedeny v třída, knihovna má strukturu, ve které jsou vizuální prvky, ale také manuály (například rozbalovací knihy), rodiče jsou vybídnuti, aby si přečetli svým dětem příběh před spaním ... To vše se snažíme přimět děti, aby se zajímaly spontánně, nejprve samotným prvkem (knihou) a poté čtením.
Vyloučeno je systematické a metodické učení čtení, aniž by to bylo „v zájmu obsahu“. Výsledek bude funkční, protože dítě bude schopno interpretovat význam slov, ale vyhneme se nejnáročnějším možnostem čtení, jako je porozumění textu nebo přiměřené a srozumitelné písemné vyjádření složitých konceptů, jako jsou pocity nebo projekty.
Tyto myšlenky jsou plně rozšířeny v raném dětském vzdělávání, ale pokud v jakékoli situaci najdete profesionála, který se brání jinak, doufám, že víte, jak vysvětlit tento pohled. Naším cílem jako rodičů by nemělo být jen to, že se naše děti učí číst, ale že si to také užívají.
