Před více než rokem jsem ve svém příspěvku vysvětlil, že Aran, můj syn středního věku, který byl tehdy 3 roky a byl v P3 několik měsíců, chodil do školy, jen když chtěl.
Dnes o něm mluvím znovu, o rok později, když dělá P4, abych vysvětlil, že už není třeba se ho ptát každé ráno, jestli chce chodit do školy nebo ne, protože je šťastný každý den, natolik, že i ten první se pokusí vstoupit do třídy, když zazvoní příšerný zvon.
Proč jsme se právě rozhodli se vás zeptat každé ráno
Všechno je vysvětleno v předchozím příspěvku, ale já vám stručně shrnu. Řekněme, že vzhledem k tomu, že řešení, které už dávno nebylo přijato ani šílené, protože zeptat se dítěte, zda chce chodit do školy, zní absurdně, protože děti, zpravidla se třemi roky nechtějí jít, jsme viděli, že to bylo jediná přijatelná možnost pro všechny v mé rodině.
Přizpůsobení jí moc dobře nešlo. Mnoho dětí se přizpůsobilo více či méně štěstí, ale Aran nikdy nechtěl jít. Pláč každé ráno, nepohodlí, držet se nás před vstupem atd., Někdy jsme ráno skončili, když jsme ho nechali se slzami v očích, povzbuzovali jsme ho, aby přišel dovnitř, a ten pocit zradit ho a zradit nás, za to, že se jeho nepohodlí nezabýval.
„Okamžitě zůstane klidný a ráno velmi dobře tráví,“ řekl nám jeho učitel. Odpoledne jsme však už doma byli opatrní marimorény. Byl to jeho způsob, jak se zbavit hněvu, nepohodlí a veškerého napětí, které bylo ve školních hodinách udržováno, aby nám s tím vším dalo vědět, že to nebylo správné, že trpěl každé ráno, že nechtěl chodit do školy, že tam nebyl v klidu a že jsme ho místo toho, abychom ho poslouchali a poslouchali, nechávali proti jeho vůli.
Mluvili jsme s učitelem, pro případ, že má kouzelný recept, ale řekl jen, že „uvidíme, je to tady velmi dobré“, jako by jedinou důležitou věcí bylo, že a ne jak špatné to bylo později odpoledne, zvracení nervů jak jsem mohl Řešení, které jsme očekávali, nepřišlo a my jsme se jako rodiče cítili horší a horší. Přemýšleli jsme o tom, že ho vezmeme ze školy, protože celkem nešťastný a špatný čas, protože „půjde další rok“.
Již v tomto rozhodnutí jsme se v ložnici konečně rozhodli najít přechodný bod: „Pusťte ho, pokud chce, a ne, pokud to nechce.“ A tak jsme mu dali vědět. Jedno z mnoha rán nám řeklo ne, velkými písmeny: NEa toho dne jsme mu to konečně řekli Dobře, kdybych nechtěl, nemusel jsem jít.
Byl překvapen, protože jsme ho konečně poslouchali a nakonec jsme vzali jeho přání v úvahu. Byl překvapen a ten den nebyl, ale od toho dne, když jsme se ho zeptali, šel většinu dní. No tak, nakonec jsem byl o něco méně, než když jsem byl nucen, ale šel jsem, když jsem chtěl.
Takto kurz pokračoval: dny, kdy chtěl, a dny, kdy raději zůstal doma. Jeho učitel nám řekl, že nesouhlasí s opatřením, které jsme přijali, protože ztrácí vlákno toho, co se ostatní děti naučily, a že pokud chodil do školy tak nepochopitelně, bylo obtížné s ním pracovat a někdy byl ztracen.
Bylo nám to jedno. Raději jsme ztraceni tím, že nebudeme, ale že když jsem byl šťastný a přesvědčený, že půjdu ne že bych byl ztracen tím, že jsem šel, že jsem se tam mýlil, že jsem se dostatečně neúčastnil nebo nemusel dělat věci, aniž bych chtěl nebo byl nucen, prostě proto, že se to dotklo.
A teď, jak říkám, moře spokojenosti
Asi rok uplynul, změnil kurz a Aran jde šťastně a šťastně každé ráno. Má ještě jeden rok, předpokládá, že škola je místem, kam chodí většina dětí, vidí to jako jednu další věc, kterou musí udělat, a přestože jednoho dne říká, že se necítí rádi, chodí, aniž bychom museli říkat nic zvláštního, protože Dělá to, jak někdo v pondělí říká, že se necítíme jako ten den. Necíti se to, ale jdeme bez toho, aby nám někdo řekl „teď, ale musíte jít“.
Tím nechci říci, že všem dětem musí být umožněno rozhodovat každé ráno, ve věku tří let, zda chodit do školy nebo ne. Za prvé, protože je možné, že není mnoho lidí, kteří si mohou každé ráno vybrat, aby zůstali se svým dítětem doma, a za druhé, protože Zdá se mi nejlepší volba pokud dítě nechce jít, může být pro jiného otce, matku nebo dítě lepší řešení.
To, co se snažím vysvětlit, je víceméně stejné, jak jsem řekl, když jsem vysvětlil, že Jon s 6 lety přestal s námi spát, mnohokrát, když věci nejsou vynuceny, všechno bere normální směr stejně.
Kdybychom to vynutili, kdybychom každý den zdůrazňovali, že jsem chodil do školy, protože „musíme jít“, protože jsme věděli, že ta malá a malá Guim zůstala doma, je velmi možné, že nyní chodil každý den bez zpochybňování a možná dokonce šťastný, ale kdo ví, že i kdyby nás i nadále nepřestával vyčítat, že v jeho době jsme ho neposlouchali ani nezohlednili jeho názor.
Nicméně jsme to udělali, ignorovali jsme, kdo nám doporučil, abychom takovou vzácnost nedělali, a teď Aran chodí do školy jako všechny děti. A jsme tak šťastní, protože víme, že v tomto smyslu nás nemá co házet do tváře, a co je důležitější, nemáme co házet do tváře.
