Před několika měsíci mě začal znepokojovat postoj mé nejstarší dcery, která nebyla stará tři roky. Když ho něco trápilo, když nebyl spokojen s žádným rozhodnutím, občas přistoupil ke mně nebo k jeho otci a zasáhl nás, někdy řekl „špatný, špatný, špatný, špatný“.
Nerozuměl jsem, proč se chovala takto, a dala nám ty švihnutí ve chvílích vzteku, pokud neviděla toto chování v nás nebo v našem prostředí a neřekneme, že je to „špatné“. Očividně plácli víc ovoce impotence než cokoli jiného.
Četl jsem další svědectví podobných matek, které se obávaly „nadměrných“ demonstrací hněvu svých dětí s postoji, kterým se neustále vyhýbáme. Nebo alespoň téměř vždy, jak vysvětlím níže.
Nyní, po mnoha rozhovorech s ní a při několika „příkladech“ ve škole, které se obávám, že ji naučili, jak ji vložit, už nějakou dobu toto chování neopakovala (nebo když to udělá, zastaví se).
Vysvětlili jsme, že pokud ji rodiče nikdy nezasáhli, neměla by to dělat, že bychom nikdy nechtěli ublížit lidem, které milujeme, a že chápeme její hněv, ale nikdy to nelze ukázat zasažením nebo vyslovením ošklivých slov.
Celý tento úvod se má dostat do bodu, kdy jsem před několika dny dostal trochu světla, které mě přimělo divit se Neučíme ho, aby zasáhl, aniž by si to uvědomil?
Byl jsem se svou malou dcerou sedět v náručí, jíst, a tam byla lehká rána do ruky se zpěvem stolu. Pak jsem se choval jako tolikrát, kolikrát jsme s nimi udělali, když se navzájem zasáhli, když se zranili: polibky do bolestivé oblasti a poklepáním na příčinu bolesti a slovy „špatný, špatný stůl“.
Neřekl jsi to někdy o „Špatných, špatných dveřích, špatných kukách, špatných půdách“ nebo něčím podobném, klepnutím na to? Postoj, který se dětem někdy projevuje, že „projevují solidaritu“ s bolestí způsobenou pádem nebo úderem, a také vykazují určitý druh „pomsty“ s předmětem, který bolest způsobil.
Nevím, jestli to bude příčinou toho, že se k nám bude moje dcera takto dívat (jsou příčinou mé bolesti, mého nepohodlí, protože já „přijdu“, jak jsem mnohokrát viděl), ale samozřejmě že V tu chvíli jsem musel přemýšlet o všem, co vám tady říkám.
Teď se samozřejmě snažím tuto akci neopakovat a před jakýmkoli pádem se zaměříme spíše na „léčivého kněze“ těch nejmenších než na „pokárání“ na to, co to způsobilo. Jen pro případ, Nechtěl bych vás učit, že bít je normální, aniž bych si to uvědomoval.
