Už jsme hovořili o důsledcích bičování, a to jak emocionálně, tak fyzicky u dětí, ale ponecháme stranou toto a dokonce i zjevné morální důsledky použití síly a způsobení újmy dítěti, které závisí z nás je další otázka, čistě praktické povahy, kterou chci řešit: bičování je zbytečné.
Můžeme vysledovat mnoho studií, které poukazují na to, že proti filosofům tzv. „Pohromy v čase“ je, že zločinci byli v dětství obecně vystaveni násilnému zacházení, i když jejich závažnost není jasná.
Je však zřejmé, že použití síly jako metody uvalení na ducha ve formaci zanechává svou značku, a jedním z důsledků tohoto zvyku je to, že použití násilí k dosažení cílů je odůvodněné a že je třeba uvalit pevnost na bezmocný
Rodiče, kteří používají tvář nebo pohromu, to určitě neudělají s logickým vzdělávacím programem, ale jako zdroj, když je vše předčí a neví, jak jednat. Domnívám se, že po přijetí řas jako dítěte je snazší pochopit jejich použití nebo se může opakovat, avšak děti, které nedostaly biče, to pro své budoucí děti nebudou považovat za normální.
Buďme upřímní nikdo nechce být zasaženVšechny děti se cítí citově bolestivé při tomto typu ztráty dospělých rolí, které by se o ně měly postarat.
Ne, nikdo nás nemá rád. Pokud by to ale naši rodiče udělali, stálo by nás to hodně, kdybychom museli čelit myšlence, že se nedopustili a že existují i jiné způsoby vzdělávání, které jsou vhodnější. Ale existují. Bít dítě metlou znamená, že již nemáme vzdělávací zdroje. Je to selhání dospělého, impulz, který se musíme zodpovědným způsobem naučit ovládat.
To, co děti ztratí nervy, není omluva, řekněme pravdu. Všichni máme spoustu důvodů, jak ztratit nervy mnoha dospělým, ale nedali bychom jim pohromu, aby je napravili, a velmi pochybuji o tom, že by jim nedali děti, a proto se chovají špatně.
Zasažení není správné, všichni to víme a stále není dobře, i když to stálo za něco, protože pokud ano, naše právní systémy by to zahrnuly jako trest za zločiny nebo psychologové by je použili pro svou terapii. Ale to se nedělá, protože pro nic není morální ani dobré.
Také mi popírej, že se někdy tvoji sousedé dost zlobí, muže, který se dotkne píšťalky v dopravní zácpě, toho, kdo nenápadně postupuje, toho, kdo nezastaví na semaforu, šéfa, toho spolupracovníka, který je zapletený a kritizovaný, ten, kdo plivne na ulici, nebo ten, kdo opouští hovno svého psa na chodníku. Ale nikdy bychom jim nedali kolegu ani pohromu, aby je napravili, mimo jiné proto, že si navzájem hrajeme tvář.
Něco, co děti nemohou udělat. A to je klíč, děti jsou bičovány, protože je nemohou vrátit, a tak, s ospravedlněním, že je vychovávají, opravují nebo že nás přiměly ztratit nervy, vypustíme vztek nahromaděný vším ostatním.
Není snadné to přijmout, dospělí nechtějí čelit našim chybám a slabinám, ale ujišťuji vás, že díky odvaze dívat se přímo nás činí mnohem silnějšími a vznešenými. A do hloubky je to to, co chceme všem ukázat dětem. Všichni máme svá omezení, ale jsme také schopni se učit a vypouštět obrovskou lásku, kterou máme uvnitř.
Vrátíme se k této otázce, protože to je jeden z klíčů, abychom tomu porozuměli pohromy nejsou poučné, jsou k ničemu, protože vždy musíme mít na paměti, že naše děti nebudou malé, dokud vyrostou, když jim bude 12 nebo 15 let, budou i nadále potřebovat naše vedení, ale pak už nepřijímají, že na ně klademe ruce.
