Před dvěma dny byla publikována v tisku a od té doby se nepřestávala objevovat na sociálních sítích, fotografie 3letého chlapce se utopila na břehu pláže v TureckuKdyž se jeho rodina pokusila dosáhnout lepšího místa, daleko od války, která nemá slitování. Není to první dítě, které zemřelo kvůli naší neschopnosti jako pluralitní společnosti, samozřejmě, ale pravděpodobně je to ten, kdo nám nejvíce škodí, protože poprvé mnozí z nás nejsou schopni otočit se zády.
Alespoň jsem se tak cítil. Viděl jsem ten obrázek a nemohl jsem se na něj přestat dívat, dokud jsem nezačal plakat, představovat si její život, dívat se na její malé ruce, její šaty, jak malá byla, nevinný, čistý a cítící touhu a potřebu držet ho v náručí, aby mu dal mír, nebo snad mi dal pokoj sobě. Nechtěl jsem se otočit zády a ve skutečnosti tomu tak nebude, protože po několika hodinách jsem nevěděl, co dělat, a rozhodl jsem se, že na něj nikdy nezapomenu. Včera byl den, kdy jsem se rozhodl na Aylana nikdy nezapomenout.
A co teď mám dělat?
Bylo to vidět fotografii a okamžitě ji sdílet na mé zdi Facebooku. Jsem s ostatními obrázky relativně necitlivý. Víme, že ostatní děti umírají, víme, že umírají dospělí, ale je tak běžné, že jsme bohužel přišli normalizovat jejich utrpení. Teď to není omluva, měli bychom trpět pro každého, ale je to to, čeho dosáhli, protože není den, kdy nás zpravodajství neučí, a to je jistě obranný mechanismus vlastní před nemožností dělat něco, co opravdu změní svět.
Ale Aylanova fotka se k nám dostala mnohem víc, protože je to 3letý chlapec, a to znamená, že „to je, jak daleko jsme zašli“, že teď je to vážné, že dětství je posvátné, že děti Jsou posvátní, že se tak nestalo. Co je na té frašce dobré. Že žádné dítě by nemělo umřít samo, uprchnout ze špatných lidí, aniž by vědělo, kam jde nebo proč odchází. To je to, co nejvíce bolí, že se jednoduše dostal na tu loď se svými rodiči, protože jim důvěřoval, protože prostě šel tam, kam mu to řekli, protože bez jakékoli schopnosti rozhodnout se skončil na břehu, sám a bez života.
Proto mnoho lidí tuto fotografii nechtělo vidět. To je důvod, proč mnoho lidí uvedlo, že budou pár dní bez vstupu na Facebook. Za to mnoho lidí nás žádá, abychom přestali sdílet. Protože to bolí. A neobviňuji je, ani je nesoudím. Pravděpodobně jste se dostali do této části příspěvku a kritizujete mě za to, že jsem ji vrátil. Možná dokonce přestali číst. Jsou v plné moci. Ale rozhodl jsem se tento obrázek mě bude provázet celý můj život. Podívám se na ni a trpím. Podívám se na ni a pláču. Ale já se nechci otočit zády.
Několik minut jsem ji pozoroval, tohle a druhé, ve kterém je její malé tělo zvednuto, a mohl jsem jen říci: „Co mám dělat, když to uvidím?“, „Co mám dělat?", protože se na něj dívám a vidím dítě stejného věku jako můj malý syn, toho, o kterém jsem mluvil před několika týdny, protože je ve věku, chci, aby rostl, ale zároveň ve věku, ve kterém chci, aby takhle zůstane navždy. A cítím se mizerně za to, že jsem pro něj nemohl nic udělat. A jak jsem řekl, rád bych tam byl, abych ho chytil, možná předtím, než padl do moře nebo později, aby mu pomohl, pomohl mi, já Já vím
Ale je absurdní, jaký nesmysl, teď už nemůžu nic udělat. A dále? Vyberte si vládce s vědomím? Ano, je to něco, ale když vidím Aylana, cítím se směšně s hlasovacím lístkem v ruce. Budu samozřejmě Budu hlasovat pro ty, kteří se domnívají, že se mohou pokusit tento svět trochu změnitUpřímně řečeno, mám jen malou naději, protože i oni ji mají syrovou, bez ohledu na to, jak dobré jsou jejich záměry a touhy. Jsou to peníze, které zpracovávají všechno, ne záměry. Ale samozřejmě budu, vyberu si dobře.
V den, kdy se změním, se svět změní
Neptejte se mě, kdo to je, protože si to nepamatuji. Jednou jsem to četl a navždy jsem si to nechal pro sebe. Je to text, který mě vždy motivoval a včera mi pomohl rozhodnout se o něm:
Když jsem byl dítě, chtěl jsem změnit svět, když jsem byl mladý, uvědomil jsem si, že musím změnit svou zemi jako dospělý svou rodinu, a teď, když umřu, jsem pochopil, že kdybych se změnil, změnil bych svět.
Nemohu změnit svět. Nemohu ukončit válku. Nemohu udělat nic pro Aylana ani pro příští Aylanové, ale mohu vám vždy připomenout, ano, mohu se rozhodnout při volbách, ano, můžu být v souladu s mým způsobem života.
Možná mi to pomáhá poděkovat za to, že jsem se narodil v zemi daleko od tolika barbarství, vážím si života, který mám, nebo některých dětí, které mohou jít na pláž, na pobřeží, hrát si a bavit se a neumírat. A vždy mu to připomeň.
Včera jsem na Facebooku četl dívku, která nás všechny kritizovala za sdílení fotografie: „Kdyby to byla matka, posla bych zabil posla,“ řekl, „vysvětluje, že stojí za to dát obrázek dítěte. Odpověděl jsem, co cítím, co cítím: „Kdybych byl otcem, ocenil bych maximální šíření.“ Protože to není morbidní, nechtějí vidět dítě v této situaci. Je to realita, je to svět, ve kterém žijeme, a jako otec by mi nejvíce ublížilo, že můj syn zemřel bez viny a byl umlčen a ukrytý. Jako otec bych rád viděl, co se děje, že mnoho lidí otevírá oči, cítí bolest něčeho podobného, motivuje mnoho lidí, aby se pokusili něco udělat, pokusili se změnit tento svět.
Pocta Aylanovi
Četné ilustrátory a mnoho lidí, kteří nechtějí vzdát hold, jakési pocta tomu, co je již známé jako „plážový chlapec“ a chtěli dát této fotografii zprávu, představit si jiný scénář nebo přidat svou vlastní vizi. Viděli jsme je na několika stránkách, jako je Magnet, a já tu chci nechat některé z těch kreseb, jako je ten, který jsem právě dal dítěti do postýlky:
A také jsem chtěl přispět mou zrnkou písku tím, který vidíte na obálce, kterou jsem sem dal znovu:
Aylan, který přes všechno zahrnuje temný a temný svět. Velký, velmi velký Aylan, větší než většina lidstva, protože právě to mají děti, čistotu a nevinnost, dvě vlastnosti, které mnoho starších bohužel nezůstalo pozadu od těch, které by se nikdy neměly odejít. Aylan, který nám říká, co bychom museli každý den opakovat: „Jen doufám, že jsme na čas změnit.“
Proto včera Rozhodl jsem se, že na Aylana nikdy nezapomenu.
