Čtvrtina až devět ráno jsme vyšli ze dveří portálu Jon a já jsem šel do školy a jakmile jsem odešel, řekl mi: „Tati, dnes s nikým nemluv, dobře? V tuto chvíli neodpovídám, protože musím vaši žádost zpracovat. Okamžitě padám a říkám: „Ok Jon, dnes s nikým nemluvím.“
Získá radost, usměje se a my si začneme představovat, že jsme dva anonymní hrdinové prchající před nebezpečnými zločinci obklopenými stovkami kamarádů, kteří jsou ochotni nás co nejdříve chytit. Takže během deseti minut, kdy cesta trvá pěšky, dokud se s ním rozloučím již ve škole, usmívala se na malou lekci, kterou mi dal před minutami, a řekla mi v kostce, že včera jsem nerespektoval náš čas, ten včera Když jsem šel spolu do školy, nerespektoval jsem ho, Začal jsem mluvit s matkou.
Určitě se situace bude zdát nejběžnější a normální, protože se mi to zdálo: chodíte se synem chodit do školy a na křižovatce potkáte matku nebo otce, kterého znáte, a vy se společně dělíte o kus, který zůstává až do příjezdu. Samozřejmě máte s touto osobou rozhovor, kvůli vzdělání nebo úctě, nebo proto, že máte co sdílet.
Říkám, že je to obvyklé nebo logické, protože jsem to jako dítě mnohokrát žil a viděl jsem to jako normální. I když jsem je přerušil, řekli mi, že „ne teď, že mluvíme o starších.“ Můj syn to však nepovažoval za tak logické, pravděpodobně proto, že mu nikdo nikdy neřekl, že starší jsou nad dětmi a zaslouží si větší respekt než oni, a dal mi vědět další den žádám mě, abych neopakoval předchozí den.
V tu chvíli reflexe jsem se postavil na jeho místo a vzpomněl jsem si na ty situace, které jsem nikdy moc nerozuměl a že bych nikdy nevyprovokoval tím, že zůstaneš s někým, ten člověk potká známého (že nevíš) a přestane s ním mluvit na chvíli Zůstanete samozřejmě se mnou, ale pojďme se podívat, že jste se mnou nebyli, ale protože jste velmi zdvořilí nebo přímo němý (nebo jste zvyklí na to, že vám to rodiče dělají a jako v minulosti, teď už nic neříkáte), držte hubu, usmíváte se a když dokončíte konverzaci, obnovíte osobu, se kterou jste zůstali, aby pokračovala ve sdílení času.
Pro mého syna je cesta do školy mnohem víc než cesta, která musí být přijata k dosažení místa. Pro něj je to okamžik, kdy se mnou sdílíš čas (Nyní také sdílí čas s Aranem, protože chodí také do školy) a logicky ho chce využít k hraní a mluvení.
Ten den, klíčový den, když jsme se s ní setkali s matkou, a začal jsem s ní mluvit, naše hra skončila, naše spoluvina byla u kořene přerušena, když třetí osoba nedobrovolně zasáhla, aby se mnou mluvila o všem. Pro něj to bylo jistě malé zklamání (nebo možná velké), pohrdání, protože viděl, že pro otce bylo důležitější mluvit s tou matkou, než s ním dál hrát nebo s ním mluvit.
Problém však není v tom, co je důležitější, ale v být jasné, kdo ten moment byl. Ten okamžik byl můj syn a můj, a já jsem to zlomil. V den, kdy se setkám s někým, abych si promluvil, a můj syn mi přijde něco říct, možná mu budu muset říct, aby chvíli počkal, že mluvíme o něčem důležitém (pokud je).
Takže ten den, příští den, když jsem se s tou matkou znovu setkal, řekl jsem: „Ahoj!“ A pokračoval jsem v hraní s Jonem, aniž bych udělal gesto, že bych se o to nechtěl dělit, protože v té době jsem byl s ním a pro něj . Byl to náš moment, od kohokoli jiného.
